21. 9. 2012
září 2012
Muzeum Šindelka a Mumlavské vodopády v Harrachově
Probudili jsme se do chladného rána, v srpnu jsme nečekali takové studené ráno. Ani to nás neodradilo a vydali jsme se do Harrachova. Po příjezdu do cíle už se na nás usmívalo sluníčko a hned se oteplilo. Navštívili jsme expozici Krkonošského muzea, která je v Harrachově známá jako Šindelka. Šindelová střešní krytina se zde vyráběla od počátku 19. stol. až do 30. let 20. století. Lesnická expozice je umístěna v přízemí budovy a seznamuje návštěvníky s celou lesnickou problematikou, od vytěžení lesního porostu přes přiblížení kmenů k cestám a jejich odvoz k dalšímu zpracování až po následnou obnovu lesa a péči o něj. Myslivecká expozice v patře budovy se věnuje myslivosti od historie po současnost. Největší atrakcí - zvláště pro dětské návštěvníky - je prostor „přezimovací obůrky“, kde se kolem krmelce s různými druhy krmení sešlo několik lesních zvířat. Na pěti místech expozice běží nepřetržitě krátké videopořady bez komentáře k jednotlivým tématům a v patře je navíc promítací kout s projekcí krásných záběrů z přírody, doplněných hudebním doprovodem. Další zastávkou cestou k vodopádům bylo odpočívadlo s houpačkami, kde jsme se pohoupali a poté i nasvačili. Odtud už nám k cíli zbýval pouze kousek cesty. Mumlavské vodopády se nachází poblíž rekreačního střediska Harrachov, na řece Mumlava na okraji Mumlavského dolu pod Ptačincem. Jsou nejbohatším vodopádem na vodu řítící se s hukotem po celé šířce koryta do hloubky přibližně 10 metrů. Vodopády zabírají celé řečiště a tvoří v žulové skále obří kotle, tzv. Čertova oka. Nedaleko vodopádů se nachází Mumlavská bouda - původně harrachovská hájovna, dnes výletní restaurace, kde jsme si někteří dali pivko. Vodopády jsou dobře přístupné pěšky i na kole po asfaltové cestě, kde je zákaz vjezdu motorových vozidel. Zde jsme se kochali krásnou krajinou a snažili se načerpat energii. Vraceli jsme se stejnou cestou, která nám uběhla nějak rychleji. V klidu jsme pod slunečníky poobědvali a po obědě jsme zašli do cukrárny. Při čekání na zpáteční autobus jsme si pochvalovali jak hezký výlet to byl a že i přes chladné ráno nám počasí opravdu přálo.
Sportovní odpoledne
Na přání některých klientů jsme se pokusili o vytvoření Sportovního odpoledne. Využili jsme prostoru za archivem, stín budovy nám při velkém teple poskytl příjemný chládek. Někteří se dostavili již dopoledne, aby pomohli s přípravou tohoto klání. Měli jsme obavy aby vše dopadlo dobře, neboť to byl první pokus, ale i tak si myslíme, že se legrace povedla. Připravili jsme disciplíny jako - hod koštětem, hod na ježka, hod na cíl, hod kroužky, střelba lukem, uzel a největší bryndal - celkem sedm. I když nám některé disciplíny dělali starost, tak jsme je všichni zvládli a nejvíce se vedlo mužům. Ale i mi ženy jsme se nenechaly zahanbit a bojovaly jsme co to šlo. Aby soutěž probíhala spravedlivě, využili jsme klapek na oči, všichni vidící i ti se zbytky zraku. Tak jsme si mohli vyzkoušet jaké to je nevidět. Shodli jsme se na tom, že příští rok si konec prázdnin zpestříme opět takovouto akcí u které jsme se hodně nasmáli. Dali jsme si za úkol do jara každý vymyslet novou hru a ty, které vylosujeme, v srpnu uskutečníme. Po vyhlášení vítězů, předání diplomů a vyhraných cen jsme ještě společně poseděli a nikomu se nechtělo odcházet.
Mísečky – Labská bouda
Sešli jsme se na autobusovém nádraží, pokračovali jsme do Jilemnice, kde na nás po předchozí domluvě čekal Jirka a Radka s vodícím psem Iriskou. Další cesta vedla na Zlaté návrší, kde jsme nejprve posvačili a přes krásný slunečný den se pokochali nádherným výhledem. Poté jsme se již pěšky vydali nově upravenou cestou k prameni Labe, kam jsme ale nakonec nedošli. Došli jsme k Labské boudě a zde jsme se společně rozhodli, že už dále nepůjdeme a odtud se pomalu po krátkém odpočinku vrátíme. Trochu z historie - Labská bouda se nachází na samém okraji Labského dolu 1340 metrů nad mořem. Je odtud nádherný výhled do Labského dolu, na Dívčí a Mužské kameny, Malý Šišák, Luční horu, Medvědín, Stoh i na vzdálenou Sněžku. Historie Labské boudy začíná v roce 1830, kdy v těchto místech podnikavá žena zvaná německy die Blasse vystavěla malou budku z kamení, kůry a roští, v níž prodávala kozí sýr, mléko a kořalku. Pozdější majitelé Devátové a Šírové z Rokytnice nad Jizerou rozšířili původní primitivní budovu tak, aby sloužila i k ubytování návštěvníků. V letech 1878–1879 přestavěl boudu hrabě Jan Harrach a dalšími přístavbami ji zvětšoval ještě v letech 1888–1889. V roce 1904 zde zřídil první přírodní rezervaci v Krkonoších. Labská bouda byla velice oblíbená. V roce 1913 se zde konal 24. března závod v běhu na lyžích na 50 kilometrů, při kterém zahynul český sportovec Bohumil. Kousek od Vrbatovy boudy je na památku na oba závodníky postaven pomník. Od roku 1934 byl nájemcem Bedřich Hloušek, významný milovník hor a vlastenec, jehož život skončil po zatčení gestapem. Dne 6. 1. 1965 budova vyhořela. Základní kámen ke stavbě nové budovy byl položen 12. 6. 1969. Dnešní Labskou boudu vystavěla Konstruktiva Praha podle projektu Ing. arch. Zdeňka Řiháka ze Státního projektového ústavu v Brně. Otevřena byla pro veřejnost 15. 11. 1975. Do roku 1996 ji provozovaly Krkonošské hotely. V říjnu 1996 byla Labská bouda v rámci velké privatizace odprodána soukromníkovi. Probíhaly zde rozsáhlé rekonstrukce a v roce 2004 dochází k jejímu plnému znovuotevření. Od roku 2007 probíhají jednání o odkoupení a zbourání Labské boudy mezi Krkonošským národním parkem, Ministerstvem životního prostředí a vlastníkem Labské boudy. Zpáteční cesta nám uběhla nějak rychleji. Na Zlatém návrší jsme si dopřáli oběd a počkali si na zpáteční autobus. Všichni jsme si pochvalovali hezky prožitý den.
Zámek Kuks
Na tento výlet jsme si nemuseli přivstat, sešli jsme se až před desátou hodinou a cestovali do Kuksu vlakem. Cestou jsme si povídali a sledovali jak přistupují houbaři s poloprázdnými košíky. Vystoupili jsme na nádraží v Kuksu, které je téměř u zámku. Prohlídku jsme měli naplánovanou až na 14 hod., tak jsme se vydali na obhlídku okolí a hlavně jsme chtěli najít místo, kde bychom se občerstvili. Syti jsme se pomalu vraceli k prohlídce, kde jsme se dozvěděli něco z historie. Vznik, sláva a pád impozantního lázeňského areálu a zámku v Kuksu je nedílně spjat s osobou jediného muže – hraběte Františka Antonína Šporka (1662 – 1738). Komplex bývalých lázní Kuks se rozkládá při březích řeky Labe severoseverozápadně od Jaroměře. Rozlehlý areál čítal řadu staveb, z nichž nejvýznamnější je dominantní, nad okolím převýšený objekt bývalého špitálu Milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice. Zámek samotný stával na levém břehu Labe, asi 350 m severně od tohoto špitálu. Přístup od mostu přes Labe, který panské sídlo spojoval se špitálem, k zámku stoupal po mohutném schodišti o 52 stupních. Zpočátku nenápadné budování lázeňské osady v Kuksu, kde byl objeven léčivý pramen, započalo r. 1692 stavbou dřevěného lázeňského domu, který měl být současně Šporkovým sídlem, a do provozu byly lázně uvedeny r. 1695. Šporkovy budovatelské aktivity v Kuksu vyvrcholily v letech 1707 – 1717 výstavbou špitálu Milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice, autorem plastické výzdoby před chrámem a špitálem je slavný český barokní sochař M. B. Braun. Špitál v Kuksu byl určen jako útulek pro stovku chudých a zestárlých poddaných. František Antonín Špork byl – pozoruhodnou osobností své doby, který z Kuksu učinil evropsky významné středisko kultury a zábavy. Úpadek Kuksu přesto nastal ještě na sklonku Šporkova života, o období po jeho smrti ani nemluvě. Areál postihlo v 18. století několik válečných a přírodních pohrom a značně zpustl. Šporkovi dědicové o nákladně a nerentabilní kukské lázně neměli zájem a jediné, čemu z rozsáhlého komplexu věnovali pozornost a péči, byl kukský špitál, do jehož budovy se někdy okolo poloviny 18. století dokonce přestěhovali. Původní kukský zámek tak ztratil svou funkci a přestože byl ještě r. 1821 opraven, jeho osud byl už dávno zpečetěn. V dalším průběhu 19. století úplně zchátral a r. 1901 byl zbořen. Odcházeli jsme plni informací a vyčkali příjezdu zpátečního vlaku.
