Povídání na září 2024
Hrad Brníčko (389 m n.m.)
Pro méně informované podotýkám, že hrad Brníčko není u Brna, ale na kopci nedaleko Zábřehu na Moravě. I já jsem kdysi „trpěl“ touto neiformovaností
a rád bych svým vyprávěním pomohl případnou neinformovanost překlenout. Ano, nedaleko Zábřehu na Moravě ční ruiny mohutných zdí hradu Brníčko. Když se k nim vyšplháte bude vám odměnou za prudké stoupání pěkný výhled na Zábřežskou vrchovinu a kopce Nízkého Jeseníku, za dobré viditelnosti spatříte i nejvyšší moravskou horu Praděd (1491 m n.m.). Nejbližší přístup na zříceninu je možný ze vsi Brníčko po modré a červené značce. Pravda je, že z mohutného hradu zajímavého typu (stupňovitě rozloženého na vrcholku hradního kopce) zůstaly zříceniny dvoupatrového paláce, věže, část zmíněné plášťové zdi, kusy parkánové hradby, příkopy a valy. A kolem krásná příroda vyrostlá na horninách zábřežského krystalinika, jehož hlavním horninovým typem jsou biotitické pararuly hojně pronikané tělesy granodioritů až křemenných dioritů. Teplotním ovlivnění vznikly migmatitické a perlové ruly. V jižní části jsou zastoupeny i staurolitické svory, vázané na určitý stratigrafický horizont. Na rozhraní s novoměstským krystalinikem jsou četné polohy amfibolitů. Na nich vyrostly úžasné trávníky plné planých rostlin,
a v letním období plné motýlů, kobylek, sarančí, cvrčků a dalšího hmyzu. Toužíte-li po občerstvení, nevynechejte před výstupem, hospůdka U Kouřilů (doufám, že stále existuje) je k tomu naprosto ideální.
Nezapomínejme však na hrad a jeho osazenstvo lidské i z říše, která leckdy leží mimo naše chápání. Ale je tu. Hrad byl založen někdy po r. 1330, poprvé se připomíná v přídomku r. 1356. V 15. stol. patřil k hradům rodu Tunklů, příznivců husitů a později stoupenců krále Jiřího z Poděbrad, což mu také vyneslo zášť katolických moravských stavů, jimž byl daleko bližší uherský král Matyáš Korvín a při tažení jeho vojsk proti Tunklovým hradům v r. 1471 (mj. Nový hrad u Hanušovic, Bludov) byl dobyt a poškozen. Provizorní opravy sice prodloužily jeho využívání, r. 1490 se už ale jako samostatné zboží neuvádí
a r. 1513 je zmiňován jako pustý. Duch husitských Tunklů zůstal živý, r. 1869 zde byl za státoprávních bojů s rakouskou vládou uspořádán první tábor lidu na severní Moravě. Areál hradu byl kolem r. 2010 citlivě upraven a obec o něj pečuje i v současnosti.
Pověst vypráví o Jiřím Tunklovi jako o zlém pánovi a staviteli rybníků, jenž týral poddané. Jeho duch prý po smrti strašil u závořických rybníků; sama jeho choť ho spatřila zapřaženého do ohnivého pluhu a se smečkou čertů
v zádech, divoce povykujících a bičujících ho. "Jen tehdy mě vysvobodíš," pravil duch hrůzou mrtvé ženě, "zaneseš-li vlastníma rukama každý kámen, který je v hrázi tohoto rybníka, na jeho původní místo." Nešťastná paní klesla v mdlobách na zem a zbytek života strávila v klášteře. Duch Tunkla v průvodu čertů prý bývá viděn na rybníce dodnes.
Snad žádný šlechtický rod neovlivnil v minulosti život města výrazněji než slezský rod Tunklů. Když Jan starší Tunkl z Brníčka koupil někdy před rokem 1442 zábřežské panství, nastalo pro město a okolí období velkých změn. Cestou práva i nelegálně získávali Tunklové další a další vesnice a brzy se stali nejmocnějším rodem na severní Moravě. Slavnou éru rodu sice provázela řada sporů a žalob, ale Tunklové se ve městě udrželi po několik generací. Jejich pozornost se soustředila především na zakládání rybníků
a regulaci vodních toků. Rybníkářství zde bylo rozšířeno již před husitskými válkami, protože kraj při řece Moravě, Sázavě a Desné byl k zakládání rybníků velmi příhodný. Největší rozmach rybníkářství však spadá do let 1480–1490 a je spojen se jménem Jiřího staršího Tunkla, který se již vzdal víry husitské. V tomto období byla zřízena řada nových rybníků. Stavba rybníků a jejich následné udržování však kladly velké nároky na poddané. Zvyšování feudálních břemen na Moravě v druhé polovině 15. století nebylo výjimkou. Co se však dělo na panství zábřežském, daleko převyšovalo průměr a není náhodou, že právě na tomto panství poddaní, zoufalí
z bezměrného tyranství feudála, prví na Moravě zahájili řetěz poddanských bouří, který byl tak typický pro další období vývoje velkostatku. Nadmíra roboty a bezohlednost majitele panství vyústila kolem roku 1493 v povstání poddaných, že poddaní pana Tunkla, „pána svého, jsou porazili, zranili
a skoro zabili, takže jest od toho zbití nevstávaje, umřel“. Pravě z toho vznikla pověst, že se i po jeho smrti povídalo, že chodí k rybníkům, které zbudoval, strašit a že zde sním oře čert.
Pán na Brníčku a Zábřehu Tunkl byl velmi krutý ke svým poddaným. Trápil je robotou, jeho drábi bili z nařízení robotníky a nutili je do práce od rána do noci. A jestli byli drábi na robotníky málo přísní, dostali vyplaceno hotovými od zemana. Tak ze strachu poddané sužovali a tisíce jich zemana proklínalo. „Kdyby si ho čert na věky vzal,“ přáli si všichni potají. Když zemřel, lidé si oddychli, že nadešla doba jejich vysvobození nebo aspoň úlevy. Ale po nějakém čase prý se začaly dít divné věci: každou noc bylo slyšet hrozný řev na hrázi rybníka u Postřelmova. Když to nebralo konce, šlo se pár mužů podívat, co se tam děje. Vrátili se odtud celí vyplašení a vyprávěli, co spatřili. To prý Tunkl byl zapřažen v dřevěném pluhu a čert s ním oral hráz rybníka. Když málo táhl, čert ho mrskal bičem. A sám Tunkl ho pobízel: „Švihni, jenom švihni – jak jsem já švihal, sekni, jenom sekni – jak jsem já sekal!“ Tak oral čert s Tunklem každou noc, od půlnoci do jedné. Každé ráno hleděli Postřelmovští s hrůzou na rozoranou hráz. Co když přijde velká voda
a protrhne ji? Hledali pomoc proti Tunklovi. Ale kdo spraví něco proti čárům? V jedné vesnici žil pastýř a ten prý uměl víc, než jen chleba jíst. Znal léčivé byliny, zaříkal nemocný dobytek a dovedl prý odvádět i těžké bouřky od kraje. Šli za ním a prosili ho, aby jim nějak pomohl. Pastýř je poslouchal a potom povídal: „To bude dost těžká věc- ale pokusím se o to.“ I vyjel o půlnoci na koni, kterému dal obrátit podkovy, sám na něm seděl obráceně – hlavou
k ocasu. Přijel k rybníku a zaříkal, zaklel Tunkla na pustou Kaní horu. Podařilo se! Od té chvíle řev a křik u postřelmovského rybníka ustal, jako když utne.
Podle druhé verze této pověsti se praví, že brzy po jeho skonu počaly se mezi lidem trousit zvěsti, že jeho duch bloudí za měsíčních nocí na březích závořických rybníků. Prý ho tam čert zapřahuje do pluhu. Tunklova choť, která se ještě ani nevzpamatovala z jeho hrozného konce, dodala si odvahy
a vypravila se jednou zvečera k závořickým rybníkům. A naskytlo se jí tam hrozné divadlo: Tunkl zapřažen do ohnivého pluhu se ztěžka brodil rybníkem a za ním smečka divoce povykujících čertů ho nemilosrdně bičovala. – „Bijte toho Tunkla, co by voda žbluňkla!“ – ozývalo se od rybníka. Tunkl se obrátil ke své ženě a žalostným hlasem zvolal: “ Chceš – li mne vysvobodit, zanes vlastníma rukama každý kámen z hráze rybníka na jeho původní místo.“ Ráno tam nalezli nešťastnou paní ve mdlobách. Uchýlila se pak do kláštera
a zbytek svého života strávila v modlitbách. A tak Jiří Tunkl dodnes prý oře závořické rybníky.
Inu, na každého jednou dojde! Čerti bývají spravedliví.
Václav Ziegler
