Oblastní odbočka Semily

Staré Město u Bruntálu

Při svých toulkách českými, moravskými a slezskými zeměmi jsem se nevyhnul ani Nízkému Jeseníku, tedy přesně řečeno, byl jsem zvědav na jedny z našich nejmladších sopek v okolí Bruntálu. A znáte to, v hospůdce slovo dá slovo, a já se tady dozvěděl jenu z nejkrásnějších pověstí, kterou jsem slyšel, a tak se chci s vámi o ni podělit. Pojí se ke Starému Městu
u Bruntálu.

Přesné datum založení obce se doposud nepodařilo zjistit, ale na základě archeologických nálezů lze předpokládat, že se tak stalo na přelomu 12. a 13. století. Bruntál patří mezi nejstarší města u nás. Doložená jsou už na počátku 13. století a jejich vzestup je spojován zejména s těžbou kovů v širším okolí. Jak už název Starého Města napovídá, bylo to zdejší první městské sídlo budováno právě zde a teprve v pozdějších letech byl Bruntál přemístěn na ostroh ohraničený tokem Černého potoka východně od této lokality.

Archeologické nálezy skutečně potvrzují, že ve Starém Městě u Bruntálu existovala středověká osada už na přelomu 12. a 13. století. Samotný kostel patrně stál už v roce 1213, o které se zmiňuje zakládající listina města. Zda byl středobodem opevněného místa, nebo byl postaven prostě jen uvnitř opevněného hradiště, není zcela jasné. Každopádně je však považujeme za opevněnou stavbu, která nebyla v těch dobách ničím neobvyklým. Kostely za hradbou poskytovaly lidem z okolí bezpečí v dobách průchodu vojsk. První písemná zmínka o Starém Městě je v listině z roku 1377, kterou si synové Mikuláše II. dělili Opavsko. Staré Město tehdy držel Smil z Bruntálu. Obec je
v uvedené listině nazývána aldin Freudenthal (t.j. Starý Bruntál). Název Staré Město se objevuje až později, v německé podobě Aldinstadt roku 1405,
v české Staré Miesto v roce 1506. Staré Město získali v roce 1506 Bernard, Hynek a Mikuláš z Vrbna a začlenili ho do bruntálského panství. V polovině 16. století bylo Staré Město poluterštěno, po Bílé hoře, kdy bruntálské panství získal Řád německých rytířů, byla zahájena násilná rekatolizace. Obec trpěla válečnými událostmi třicetileté války, po které se jen pozvolna vzpamatovávala. V okolí obce byly doly na železnou rudu, v obci samotné se v 19. století zpracovávala bavlna. Po roce 1900 dolování a podnik zpracovávající bavlnu zanikly a obec, ve které byly mlýny a pily, získala čistě zemědělský charakter. Obec má místní část Nová Véska. Obcí prochází cyklistická stezka na trase Jesenických sopek, která zájemce dovede na jedné straně k nejvyšší hoře Jeseníků Praděd, na druhé straně k vodní nádrži Slezská Harta.

Nyní však už k naší pověsti. Snad bývalé hradiště vytvořilo v očích zdejších obyvatel v dávné minulosti pevný hrad. Byl pevný jako ctnost panny Lidmily, co na něm bydlela se svým otcem. Nadešel čas a Lidmila uzrála k milování, ale na celém hradě se však nenašel mládenec, který by se jí líbil. A tak vycházela Lidmila na ochoz vysoké věže a každý večer střelila šípem s bílým peříčkem do okolí a zavolala: „Najde se ten, kdo by vrátil šíp do mého toulce?“ Jenže nikdo se nenacházel. Až jednou šel okolo hradu divný poutník a houkl nahoru do ochozu: „Proč to nezkusíš s černým peřím?“ a vytrhl černé pírko ze své čapky a vítr je donesl panně Lidmile k nohám. Zkusila. Šipka dopadla na opuštěnou silnici, co se stáčela k bráně, a po chvíli klapy, klap, jede tam jezdec. Má černé šaty, je pěkně rostlý a úhledné tváře, ale oči jsou zlé, modře vodové a uvnitř černá panenka. I kůň je černý, o třech podkovách. Jsem tu na tvé zavolání, pravil jezdec panně a podíval se na ni ostře zlýma očima. Tu Lidmila dostala strach, a když z rukávu vysunul jezdec havraní pařát, zvolala: „Ty jsi čert a já tě nechci!“ Podíval se na ni opět, řezavě se zasmál, když nechceš, tak nechceš, ale ty se změníš v bílého králíčka
a budeš čekat na své vysvobození. V tu chvíli byl černý jezdec pryč
a z hradní brány vyhopkal smutný bílý králíček. Starý hradní pán zešílel, opustil strašidelný hrad a ten se po čase rozpadl a ještě lidé z něho kameny odnesli na své stavby. Po stu a více letech, když už tady bylo pole, oral na poli oráč Ondřej. Jak šel brázdou, najednou před ním bílý králíček a ten ho vede tak daleko, až radlice skřípla o kámen v místě, kde bývalo hradní nádvoří. Králíček uhodil s sebou o zem a hle, stojí před Ondřejem panna Lidmila. „Vidím tě poprvé a chtěl bych tě vidět stále!“ vyhrkl z lásky Ondřej. „To může být, ale musíš sem přijít na hrad dnes o půlnoci a přinést s sebou tři mrtvé černé kohoutky.“ A panna už tam nebyla, jen bílý králíček poskakoval po poli. Ondřej uposlechl, opatřil si ve vsi tři černé kohoutky a zavěsil si je
k pasu. A hle, uprostřed polí stojí hrad, hradní brána je otevřená a na nádvoří čeká panna Lidmila, zahalená od hlavy po patu. A už bije půlnoc. A panna mu povídá, nesmíš mě obejmout, sic budeš mít v rukou králíka. „A čím si tě mám tedy zasloužit?“, ptá se Ondřej. Ale v tom už z rohu nádvoří kráčí k němu pekelná příšera, že tuhnou vlasy. „Hoď po ní kohoutkem!“, vykřikla panna,
a aby mu dodala odvahy, odhalila svou krásnou tvář. A Ondřej hodil a příšera zmizela. Jenže z druhého rohu nádvoří vystoupila jiná, daleko hroznější, než ta první. „Hoď po ní druhým kohoutkem!“, vykřikla Lidmila, a aby dodala sílu Ondřejovi, odhalila roztomilou hlavičku a své krásné vlasy. Ta krása přemohla Ondřejův strach, hodil, a bylo zase dobře. Jenže to už vyšla třetí příšera,
k nevyslovení strašná. Tu panna Lidmila odhalila svou ctnost horní poloviny těla a Ondřej hodil posledního kohoutka. Příšera byla pryč, ale co to?
Ze čtvrtého rohu vyjel černý jezdec se zlýma očima. Kohoutek nebyl, Ondřej dostal velký strach, ale panna Lidmila spustila všechen svůj závoj, co měla na těle: „Vezmi si celou mou ctnost na pomoc!“, a že to byla ctnost a krása velká, Ondřej se vzmužil, že půjde pro čtvrtého kohoutka. Ale jezdec se zasmál
a řekl: „Nechoď, nechte si ho oba pečeného na zásnuby!“ a byl pryč. A Ondřej objímal pannu Lidmilu bez šatů a pod pláštěm noci si dovedl pannu Lidmilu domů. Žili pak spolu dlouho a šťastně až do smrti. A že dětí měli spoustu snad ani nemusím povídat!

Tak hezký říjen a dbejte krásné ctnosti, která pomáhá! A važte si jí!

Váš Václav Ziegler