Povídání na prosinec 2023
Hrad Rábí známe my poněkud dříve narození z historického vyprávění o slavné éře husitství. Jan Žižka z Trocnova při dobývání hradu zde přišel o své druhé oko, nicméně i jako takový dál vítězil v čele husitských vojsk. Ano, měli jsme štěstí na vynikající vojevůdce, byť byli slepí, a přesto viděli mnohem dál, než mnozí před nimi, po nich i dnes, co měli a mají oči obě. Hrad Rabí, který vzniknul na počátku 13. století, je králem všech českých hradů. Kdybyste pečlivě odměřili délku jeho budov a hradeb s dělovými baštami, napočítali byste neuvěřitelné tři kilometry. Zřícenina hradu a obec leží 9 km severovýchodně od Sušice na skalnatém vrchu nedaleko řeky Otavy, ve výšce 478 m n. m. Přívětivě shlíží z nevysokého kopce a přímo vybízí k návštěvě. Středověký hrad s románskými základy hrál v minulosti Čech důležitou roli. Chránil obchodní stezku mezi městy Sušice a Horažďovice a bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Kvůli tomu se hrad stával často terčem útoků. O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky. Podle nejnovějšího předpokladu historiků byl hrad založen pravděpodobně německými hrabaty z Bogenu a později užíván rodem Wittelsbachů, protože území Sušicka patřilo od roku 1124 do roku 1273 Bavorsku. Koncem 13. století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se, že v této době hrad získali páni z Velhartic. Prvními písemně doloženými majiteli (soudním spisem z roku 1380) byli Švihovští z Rýzmberka. Tento rod vlastnil Rabí skoro 200 let, během nich byl hrad vybudován do své konečné podoby. Věž je nejstarší části hradu, je 26 m vysoká, jihofrancouzského typu (Donjon), 60 m hlubokou studnou, lednicí a v nejspodnější části má sklepení a vězeňské kobky.
A jako každý správný český hrad má svého čerta. Tedy čerta v uvozovkách. Pojďme si tedy o tom čertu něco povědět. A když o tom čertu, tak taky o panu Půtovi Švihovském.
Pan Půta Švihovský z Rýzmberka (1450–1452 – 24. července 1504) byl český šlechtic z rodu Švihovských z Rýzmberka. Za vlády krále Vladislava Jagellonského zastával úřad nejvyššího zemského sudího, podnikal diplomatické cesty a podílel se na přípravě Vladislavského zřízení zemského. Patřil mezi nejbohatší šlechtice v zemi.
K hlavním Půtovým panstvím patřily hrady a města Švihov a Rabí, jakož i další hrady, zámky a města. O všechny ovšem taky musel pečovat. Aby mohl Půta Švihovský tak nákladné stavební aktivity financovat, byl nucen zvyšovat daňové zatížení a robotní povinnosti svých poddaných. Z tohoto důvodu nebyl mezi poddanými oblíben a kolem jeho osoby vznikla řada pověstí. Patřil mezi schopné hospodáře, ale v lidových pověstech je líčen jako pyšný a k poddaným krutý pán.
A tento velký pán si přivezl z diplomatické cesty po dalekých krajích ochočenou opici. Byla velmi přítulná a brzy zdomácněla na hradě Rabí, jehož komnatami se směla volně procházet. Pan Půta se bavil jejími šprýmovskými kousky i tím, jak naháněla strachu lidem, z nichž mnozí ji měli za čerta. Jednou odejel pan Půta do Prahy. Svěřil opici svému starému služebníku a nařídil mu, aby ji dobře krmil i hlídal. Opice marně hledala pána po všech koutech hradu. V noci uprchla oknem z komory, do níž ji sluha zavřel, spustila se s hradeb dolů a dala se na útěk směrem k řece. Odtud se přes most dostala do lesů na šumavských stráních. V obci Hejné, jež byla poddána rábskému pánu, vyšel si jednoho dne pověrčivý občan do lesa na dříví. Říkalo se tomu lesní pych. Jak tak lesem kráčí, slyší pojednou nad sebou v koruně stromu praskání větví. Pohlédl vzhůru, leknutím zavrávoral. Nad ním na stromě seděla černá, chlupatá postava, jiskřila očima, cenila zuby. Bázlivec se pokřižoval a nemaje čistého svědomí, utíkal z lesa domů, sotva mu nohy stačily. Přiběhl na náves, volal zděšeně: „Spaste duši, čert, čert! Máme v lese čerta!“ Občané popadli vidle a cepy, sekery a obušky a hrnuli se do lesa, aby odtud vyprovodili „černého“ zpátky do pekla. Přišli do lesa, spatřili čerta. Seděl na stromě, pitvořil se na ně, až se jim hrůzou vlasy ježily. Dodali si odvahy, vzkřikli. Čert se lekl, dal se na útěk. Hejenští za ním, obkličují jej, házejí po něm klacky a kamením. Čert hází také, avšak kruh pronásledovatelů se kolem něho stahuje stále úžeji. Déšť kamení ho zasypává, bolestí vyráží skřeky a stony a konečně padá mrtev se stromu na zem. Sběhli se lidé k ubitému čertu, výskali radostí a tančili jako bez rozumu. Zhotovili z větví nosítka, položili na ně čerta a nesli jej do Rabí darem milostivé vrchnosti. Pan Půta, vrátiv se z Prahy, byl nemile překvapen zprávou, že opice z hradu uprchla, a že po ní není nikde v kraji stopy. Dal přísně potrestat sloužícího, kterému ji svěřil, naříkal si pro ni více, nežli kdyby byl ztratil sto svých poddaných. Tu mu přišli oznámit, že se dostavili na hrad poddaní z Hejné, že nesou pánovi cosi darem a uctivě ho zvou, aby milostivě přišel na nádvoří. Zvědav, co mu přinášejí, vyhověl pan Půta jejich prosbě a vyšel jim vstříc. Rychtář se poklonil až k zemi, promluvil za celé shromáždění: „Přinášíme vaší milosti čerta, kterého jsme dopadli v našich lesích a dali mu na věky na pamětnou!“ Pan Půta pohlédl na domnělého čerta a zezelenal zlostí. „Och, vy troupi,“ spustil na ně, „nikoliv čerta, nýbrž mou milou, vzácnou opici jste ubili. Dostanete za ten skutek řádnou odplatu. Ukládám vám novou daň, daň „opičí“, kterou mi budete každoročně v tento den odvádět na paměť svého hloupého kousku. A vaše obec bude odedneška slout Hejná Bláznivá!“
Smutně vraceli se Hejenští domů, nesli odměnu, která je do smrti mrzela a dosud mrzí jejich potomky. Nejvíce proto, že této necti došli nezaslouženě. Neboť celý ten posměšný příběh měl asi na svědomí hradní písař, který z daně „opicní“ (z píce), předepsané Hejenským, udělal daň „opičí“.
Žel, i tak přicházejí v Čechách o život „čerti“. Znám i jiný případ, kde o život přišel klokan, a to se stalo na počátku dvacátého století! Tak vás všechny prosím, až půjdete přírodou, dívejte se dobře. Čert (i čertice) mívají obvykle rohy! A ocas vzadu.
Hezký a klidný prosinec a hezké a požehnané svátky vánoční vám všem přeje
Václav Ziegler
