Povídání na listopad 2023
Moje milé a moji milí!
Dnes se podíváme tam, kde je Bavorov a ani tu nemusí být Vodňany, abyste své milé mohli dát hubiček na obě strany. My se však vypravíme na horu Malošín. Na Malošíně, vzdáleném asi pět kilometrů od městečka Bavorova, se vypínají rozsáhlé zbytky gotického hradu. Je to Helfenburk, který patří svou rozlohou 1,27 ha mezi největší zříceniny v České republice. Dobře zachovaný je obranný systém soustavy dělových a obranných bašt. Součástí zříceniny jsou i zbytky rozlehlého dvoulodního paláce. Romantické prostředí Helfenburku je poslední dobou stále častěji využíváno, aniž by se lidé blíže seznámili s hradem a jeho minulostí. V roce 1355 král Karel IV. vyhověl žádosti bratří z Rožmberka a povolil jim vystavět hrad na vrchu Malošín. Po smrti posledního z bratrů Rožmberků jejich potomci neudrželi helfenburské panství a hrad se na čas stal majetkem Jana z Lobkovic a později Jana ze Švamberka. Roku 1503 se vrací Helfenburk znovu do rukou Rožmberků. V roce 1593 prodal vladař Petr Vok celé helfenburské panství s tehdy již pustým hradem prachatické obci za 20 000 kop českých grošů. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 připadlo helfenburské panství královské komoře. Král Ferdinand II. daroval roku 1622 starý a pustý hrad Janu Oldřichovi knížeti z Eggenberka. Později přešel hrad do rukou Švarcenberků, jimž patřil až do provedení parcelace panství Netolice – Libějovice na základě zákona o pozemkové reformě v roce 1920. V současné době je hrad Helfenburk pod správou města Bavorov.
Sám hrad je velmi tajemný a klidně si můžeme představit, jak na nádvoří tancovali čerti, neboť čerti milovali podobné hrady a vždy se na nich našla spousta hříšníků, kteří si s nimi rádi skočili, zvláště když za to něco káplo. Jenže nejen jim, ale i peklu. Traduje se, že čerti hlídají v podzemí věže ukryté poklady, i že dívku nespravedlivě zazděnou do jedné z hradních zdí mstí dodnes na potomcích těch, kteří tu nespravedlnost provedli.
Vypráví se také, že kdysi žil v Předslavicích, kousek od hradu, dudák Jíra. Když jednou šel v noci zpátky domů ze zábavy, kde vyhrával na dudy, zkrátil si cestu kolem hradu. Tam potkal černě oděného pána, který ho požádal, zda by mohl jemu a jeho druhům zahrát za velmi dobrou odměnu. Když Jíra souhlasil, zavedl ho černý pán na nádvoří hradu Helfenburka, kde bylo jedenáct dalších černě oděných postav. Jíra začal vyhrávat, postavy mu za každou písničku hodily do klobouku zlaťák. Ani moc nebylo dudákovi divné, že ty postavy najednou měly k sobě tanečnice, ale jaké, i jak oděné. Spíše neoděné. Starý Jíra byl zbožný muž, což se o dudácích tak často neříká, a tak si raději hleděl dud a tmavého nebe, než tanečních i jiných hrátek, které se na nádvoří odehrávaly. Tu a tam se mu však zdálo, že ty tanečnice tmavě oděných pánů poznává, coby ženy, o kterých se říkalo, že jsou největšími hříšnicemi v okolí. Zrychlil tedy své písničky k tanci a za chvíli tu byl nevídaný rej. Ale když byl klobouk zlaťáků už plný, Jíra černě oděnému pánu, jenž ho angažoval, jak by se řeklo dnes, hezky křesťansky poděkoval "Zaplať pánbůh!" To ale neměl dělat – ty černé postavy byly totiž čerti a po zbožném pozdravu zmizeli a dudáku Jírovi zbylo v klobouku jen samé kamení. Bohužel, takhle to tehdy i dnes dopadne s každým poctivcem. Ale lépe pěkné kamení, než se smažit v pekle!
Moc a moc vám všem přeji hezký a klidný listopad a na svátek sv. Martina i dobrou husu (pečenou) a martinské rohlíčky i víno, případně pivo, neb se k té huse hodí lépe!
Váš Václav Ziegler
