Povídání na červenec
Moje milé a moji milí!
Proč zrovna ladovský Zbořený Kostelec? Inu, asi proto, že si zde, stejně jako Mistr Lada, představuji kocourka Mikeše, možná i princeznu Jůlinku, popletené čerty a dobrácká strašidla. A rád si je představuji! A rád jsem tady býval, a ne jednou. Ze zastávky Zbořený Kostelec vedla, a snad ještě vede, do vsi půvabná visutá lávka, z níž se vám naskytne nádherný výhled na zříceninu hradu ze 13. století, který je součástí přírodní rezervace Čížov u soutoku Sázavy a Kamenického potoka. Rezervace má podobu ostře zaříznutého bočního údolí s vystupujícím hřbetem s troskami hradu. V sezóně lze v jejích úbočích narazit na mnohé chráněné druhy rostlin, například okrotici dlouholistou nebo medovník velkolistý. A budete-li mít štěstí, možná se vám ukáže i majestátní výr velký, strážce rezervace a všech tajemství, které území skrývá.
Před cestou na hrad a do rezervace se můžete zastavit ve vyhlášeném místním hostinci u Holubů a posilnit se na cestu, anebo se rovnou vydat po zelené značce, začínající u rozcestníku nad lávkou.
Už po dvou stech metrech (nebo tak nějak) stačí zahnout po zelené mírně doprava, a projít mezi rozpadlými hradbami. Ocitnete se přímo uprostřed zříceniny Zbořeného Kostelce. V minulosti nesl název Kostelec nad Sázavou. Jeho jméno značí pravděpodobně souvislost s přítomností kamenného chrámu, uzavřeného hradbou (staročesky kostelec). Jiná legenda však praví, že hrad byl pojmenován po hoře, která tento název nesla už dlouho předtím.
Pokochat se můžete zejména zbytky brány, okrouhlé věže a zdiva budov, obklopených doposud jasně patrným jižním a východním příkopem. V okolí pak lze narazit i na zbytky hned dvou obléhacích táborů s terasami a valy pro praky. Ty největší balvany, pomalu zarůstající mechem a trávou, sloužily jako protizávaží nebo střelivo.
Hrad pravděpodobně založil v poslední třetině 13. století král Václav II., ale první písemná zmínka pochází až z roku 1342, kdy ho měl v zástavním držení Oldřich Medek z Valdeka. Karel IV. hrad v roce 1356 sice vykoupil zpět, ale brzy jej znovu zastavil a ten pak vystřídal několik majitelů. Posledním z nich byl od roku 1443 Kuneš Rozkoš z Dubé, který v okolí loupil, a proto byl hrad v roce 1449 obležen. Tomuto obléhání ještě odolal, ale o rok později byl dne 18. května 1450 obležen znovu a o pět dní později dobyt vojskem pod velením pana Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, který se stal jeho novým majitelem. Léta 1456 dosáhl zrušení manství a nově ho opevnil jako jeden ze svých vojenských opěrných bodů; později se stal čelným představitelem protipoděbradovské opozice, a proto hrad roku 1467 dobylo a zbořilo královské vojsko.
Hrad prošel složitým stavebním vývojem, který nejsme bez archeologického výzkumu schopni přesně popsat. Spodní část hradu obklopovala hradní jádro ze tří stran. Dochovaná vstupní brána se zbytky točnic mostu a sedilii, což jsou Sedilia (lat., jednotné číslo sedile) jsou pevná výklenková sedadla v presbytáři katolického kostela, na nichž během bohoslužeb sedal kněz a jeho asistence (jáhen, podjáhen). Proto se nejčastěji vyskytují ve trojici. Sedilia se také používala v pevnostní architektuře. Pochází z doby Kuneše Rozkoše z Dubé, který také nechal postavit okrouhlou věž na skále nad řekou a vybudovat vnější val. Aby bylo možné na val navážet děla, musela být postavena nová branka s mostem přes příkop.
Hradní jádro zaujalo nejvyšší část vrchu. K nejstarší stavební fázi zde patří jen východní hradba; ostatní části jsou mladší. V jihozápadní části stál vysoký palác podepřený opěráky a během úprav Zdeňka Konopišťského zde vznikly další dvě budovy. Dvouprostorový palác na severní straně je dnes nejzachovalejší částí hradu, zatímco budova na protější straně nádvoří nad řekou s výjimkou nádvorní zdi zanikla.
Na severní straně se zachovaly zbytky opevněného ležení vojsk Jiřího z Poděbrad.
Pověstí o čertech a hradu je hned několik, a tak si Mistr Lada nemusel příliš vymýšlet. Zřícenina hradu k tomu sama vybízela všechny vnímavé návštěvníky, ano i Karla Hynka Máchu, a to by bylo, aby tam nebyli čerti. Ano jsou tu, a nejsou jen místní. Samozřejmě, Luciper přichází, kdy se mu zachce, konaje nepravidelné inspekce a trestá nešikovné čerty, přesně tak, jak je tomu v pohádce o zatoulané princezně. Čerti tu totiž mívají pravidelné srazy a slétávají se tam z celého Benešovska, Sedlčanska a Vysokochlumecka na sněmy, protože se zde vyvřelé horniny typu Čertovo břemeno a jankovského typu středočeského plutonu, které uvařili čerti v kotlech dávno předtím, než se na světě objevili první hříšníci. Tyto horniny je neradno přechovávat doma, neboť si jejich majitelé na nich si lámou nohy a ba i na hlavu padají a čerti je pak odnáší do pekla, pokud ovšem dorazí včas na místo pohromy. Někteří čerti jsou rychlí a bystří, ale mnozí při vědomí své nesmrtelnosti, posedávají v hospodách, pijí pivo a cpou se kyselým zelím. A pak nestihají. Proto ty sněmy, na kterých se takovým čertům myjí hlavy, a to je pro čerta ten největší trest, neboť s umytou hlavou nemohou nejen mezi čerty, ale i mezi lidi. Pak takový čert musí léta čekat, než se jeho hlava zase vrátí k čertovému normálu. Chcete čerta někdy tam vidět? Žádný problém, vždy v noci, když je Měsíc v novu, ale musí být ohnivá bouře, při které zdejší výři houkají čertovskou hymnu. Záleží jen na Vás, jestli se tam v takové noci vypravíte!
Václav Ziegler
